Sekce: Výjezdy 2016

Z České Třebové do Prahy - 250 km

29. - 31. 7. 2016 - Po výborném cyklovýletě do Hřenska v loňském roce jsme se i letos rozhodli vyjet mimo středočeský kraj. Tentokrát se navýšil jak počet dní a kilometrů, tak i počet výletníků. Na cestu zhruba 250 kilometrů dlouhou se tedy odvážně vydal pjezident Kazach, Millhouse, Čouda, Suly, Prochy, Ondra, Honza a Helča. Start - nádraží Nučice. Na počátek cesty nás doprovodil i náš startér Jarda Odlas, aby nám na zahájení tripu tradičně zacinkal zvonečkem. Zkrátka jezdíme za dobrou stáj. Jardu doprovodila i Barunka s Monikou, takže o rozruch hned na úvod nebyla nouze. Helča na kluky čekala už ve vlaku a společně s průvodčím hlídala zarezervovaná místa. Poslední zamávání a ahoj za tři dny… snad.

V prvním vlaku jsme se nezdrželi dlouho, po cca dvaceti minutách nás vyhodil na Smíchově, kde jsme přestoupili do dalšího couráku. V tom jsme se ohřáli ještě míň, protože jsme jím jeli jen na Hlavní nádraží. Tam už na nás čekal rychlík směr Česká Třebová. Po zavěšení kol a najití místenek jsme se mohli uvelebit v sedadlech a kochat se ubíhající přírodou za okny. No, to by bylo hodně poetické. Takový scénář náš výlet určitě neměl. Netrvalo dlouho a nastal pro některé z nás první problém. Náš vlak postrádá jídelní vůz. Millhouse tedy vytáhl řízky, Helča karbanátky a Suly housky. Došlo na dělení stravy a zdálo se, že o základní životní funkce bude postaráno. To ovšem nesměl Zděnda přijít na to, že pivo v báglu němá nikdo. A hned byl oheň na střeše. Millhouse to schytal za to, že objednal místa v blbým vlaku a České dráhy za všechno ostatní. A když jsme mu řekli, že ani kouřit nemůže, už před devátou hodinou vykřikoval: "Tohle je nejhorší výlet, co jsem kdy zažil!" I na plánování destrukce požárního hlásiče došlo. S nadějí vloženou do některých následujících zastávek, že by snad na peronu mohl být kiosek, přeci jen remcal o něco méně. Ovšem jen do doby, kdy mu průvodčí oznámil, že zastávky jsou pouze několikaminutové. Tohoto miničasu využil společně s Ondrou alespoň na pár tahů z cigarety. Jelikož má Kazach málo trpělivosti a chuti na pivo zase naopak hodně, v Pardubicích se rozhodl, že to do bufetu riskne. Společně se Suly tedy vyběhli a během pětiminutové zastávky stihli ve vestibulu koupit plechovky pro všechny. Tady přišla první nervová chvíle pro Prochyho. Ten nakonec také vystoupil a čekal, zda zbytek cesty vlakem uskutečníme v plném počtu. Ale vše dobře dopadlo a mohli jsme v osmičlenné sestavě jet dál.

Zkouška Prochyho trpělivosti však za chvíli pokračovala. V České Třebové jsme vystoupili a první kroky vedly samozřejmě do nádražní restaurace. Dle Prochyho itineráře byl ale čas jen na jedno pivo. No jo, ale to pjezident nebral v potaz a dal si druhé. A opět to s Prochym cukalo. Navíc měl na chodbě nezamčené kolo, což je ještě větší katastrofa než nedodržení trasérova plánu. Aby toho nebylo málo, Ondra mu z batohu sebral mapy, které si pečlivě chystal na tento výlet. A to byla poslední kapka. Olej do ohně přilil Suly, který odcizení mapek na Ondru prásknul. To mu dali sežrat ostatní a po nějakou dobu ho nenazvali jinak než bonzák.

Ale přeci jen jsme na kola usedli a vyjeli. Naše cesta se začala ubírat přes Českou Třebovou podél říčky Třebovky. Tudy jsme po cyklostezce 4061 dojeli do Ústí nad Orlicí. Poklidná cesta trvala zhruba 13 kilometrů. Čoudovi tady totiž při mírném skoku z obrubníku nevydržel nosič až z Číny a praskl. Co teď s věcmi, které na něm vezl? Podělili si je ostatní. Snad někde v nejbližší době najdeme servis či prodejnu. Takže se jelo dál. Cyklostezka pokračovala přes Kerhartice do Brandýsa nad Orlicí. Právě někde tady se objevil další defekt. Ondrovi se povolila klika a nemohl šlapat dál. A potřebnou velikost imbusu sebou nikdo nevozí. Prochy si tedy Ondru přivázal za své kolo a asi kilometr ho táhl k nejbližšímu stavení. Na místní Ekofarmě Perná nám nářadí ochotně zapůjčili a opět se mohlo jet v plné síle.

V plné síle možná ano, ale po chvíli již ne v plném počtu. Suly se nám ztratil. Nevšiml si, že všichni odbočujeme na můstek přes říčku a pokračujeme po cyklostezce a jel dál po hlavní silnici. To vedlo k následné hlasité diskuzi o tom, kdo je větší blbec. Jestli ten, kdo neodbočí správně, nebo ten, kdo na posledního nepočká. Inu, co biker, to názor. Ani takováto lehká slovní šarvátka nás nerozházela. Od počátečního bodu výjezdu jsme ujeli zhruba 30 kilometrů. Zastavili jsme tedy v Chocni v restaurace Hotel Peliny na oběd. Během zastávky si Ondra v železářství zakoupil imbus nutný k průběžnému utahování kliky, Čouda zase nový nosič, který mu v cyklo prodejně rovnou i namontovali. Suly, Millhouse a Helča navštívili infocentrum. Nejen že zakoupili několik suvenýrů, ale také zjišťovali informace o další cestě a případném kempu na přespání. Dle instrukcí jsme se dál vydali směrem do Borohrádku. Tady zastávka plánovaná nebyla. To by ale Helča nesměla cestou z Chocně ztratit spacák. Ten jí bez povšimnutí kohokoli vypadl z brašen na nosiči. Helča se během chvíle smířila s tím, že následující dvě noci přečká bez přikrývky. Millhouse ovšem neváhal se vydat kousek cesty zpět, zda na spacák nenarazí. My ostatní se zatím občerstvovali u místní Jednoty. Po chvíli se na opačné straně křižovatky objevil postarší pán na kole a na řídítkách měl spacák. Kazach si hned začal dělat srandu, že ho Helče veze. Ta se k němu přidala, že jí ho určitě ukradl. Přesně v tu chvíli pán pronesl, že je fakt těžký nás dohnat, že nám veze spacák. No tak to nás dostalo všechny. S velkým vděkem jsme se s ním rozloučili a volali Millhousovi, aby se vrátil, že spacák je na světě.

V plné polní jsme mohli jet dál. Tentokrát směr Týniště nad Orlicí. Cestou se začalo smrákat a postupně se objevovaly dešťové kapky. Usoudili jsme, že nemá cenu zmoknout hned při první příležitosti, a zamířili jsme do Hospody Na Drahách v Albrechticích nad Orlicí. Už ten název dával najevo, že se nám tu bude sedět vskutku příjemně. Při pivu a kafi jsme probírali předchozí cestu až nečekaně plnou technických karambolů. Z honících se mraků nakonec přišla jen lehká přeháňka, a tak jsme mohli opět šlápnout do pedálů. Lesní cestou po cyklotrase 4158 jsme zamířili do Bělče nad Orlicí. Ani tady jsme se nezapomněli občerstvit. Místních obyvatelů v Bistru jsme se zkusili zeptat na možnost blízkého noclehu. Přeci jen podvečer už se blížil. Po chvíli jsme tedy zamířili směr Stříbrný rybník. Tady ovšem všechny chatičky byly plně obsazené a stan na půjčení neměli. Kazach, Millhouse a Honza se tedy rozhodli, že přenocují v přírodě. Zbytek skupiny našel střechu nad hlavou v nedalekých Malšovicích v penzionu U Mlejna. Naše cesty ale dlouho nezůstali rozdělené. Na večerní posezení jsme se všichni sešli v kiosku U Koziček. Náladu nám zpestřila živá muzika a my vesele rekapitulovali uplynulý den.

Do druhého dne naší cyklovýpravy nás probudily sluneční paprsky. Vypadalo to na příjemné počasí. Po snídani, ať už v penzionu nebo v kempu, jsme se zase opět spojili a vydali se po cestě dál. Po projetí Hradce Králové jsme zamířili do Vysoké nad Labem. Tady tradiční a poměrně často omylný trasér Prochy všechny nasměroval vzhůru do kopce. Samozřejmě se okamžitě setkal s nejedním protestem. Nejvíce byl jako vždy slyšet Kazach, který si stále kopečky ne a ne oblíbit. A tak se lesíkem rozléhalo "Tak já jedu Labskou stezku a už druhý den jsem Labe neviděl. Prochy, ty vole, od kdy teče Labe do kopce?". Pravda, cesta nevypadala úplně věrohodně, přes to jsme ale jeli dál. Za malou chvíli se potvrdilo, že by Prochy z pozice hlavní traséra měl být neúprosně sesazen. Po výjezdu téměř na vrchol kopce se naše cesta překlopila, a ten samý kopec jsme z druhé strany sjeli dolů. Tím končil význam tohoto stoupání. Ano, nikam nás neposunulo a po silnici jsme mohli dojet na stejné místo po rovince. To si Prochy opět vyslechl hodnocení plánování cesty. A vůbec nebylo pozitivní. Ve vesnici jsme se tedy alespoň občerstvili. Po pauze jsme nasedli na kola, a že pojedeme dál. A tady zasáhla spravedlnost. Prázdná duše a hle…Prochyho. No některé z nás to vyloženě potěšilo. Takže přestávka se protáhla.

Po dokončení opravy kola jsme jeli přes Pardubice konečně podél Labe. Dál cesta vedla přes Kladruby nad Vltavou, kde jsme si zběžně prohlédli areál Národního hřebčína, do Týnce nad Labem. Příjemná trasa po břehu Labe se opět přeměnila ve strmé stoupání. To už toho měl pjezident plné zuby. Chvíli to vypadalo, že v cestě nebude pokračovat. Ale post pjezidenta nemá pro nic za nic. Zatnul zuby, popadl už několikátý dech a po krátké pauze vyrazil s ostatními dál. Po cestě přes Lžovice a Veletov až do Kolína se terén měnil z asfaltky až po pískem vysypanou polní cestu. Kousek za Kolínem se objevil další defekt. Čoudovi praskl druhý nosič. Už ve vlaku cestou do České Třebové vyprávěl, že se mu zdál sen, jak mu po cestě prasklo kolo a svařoval ho. Na tomto tripu by se mu CO hodilo už podruhé. No nezbývalo než vytáhnout zbylé gumycuky a nosič originálním způsobem přivázat k sedlovce.

Z Kolína do Osečku část cesty vedla lesem a zarostlým porostem. Trasa se celkem kroutila a kolikrát nebylo vidět, co je za zatáčkou. Z takovéto cesty byli kluci nadšeni. Pořádně šlápli do pedálů a trasu protkanou kořeny, kameny a blátem si užívali v plné rychlosti. Ne však ale dlouho. Za jednou křovinatou zatáčkou se Sulymu vedoucímu peleton zjevila velká louže. Přes heslo "Jeď, co to dá a nebrzdi" Suly nekompromisně zabrzdil. To nečekal Ondra jedoucí za ním. Nechtěl skončit Sulymu za krkem a tak strhl řidítka do křoví. Karambol odnesl naštěstí jen pár škrábanci od trnů a vyválením v blátě. A samozřejmě i tohle ostatní pobavilo. No tady hold o kamaráda nezavadíš.

O kousek dál už jsme zakotvili v Hostinci Na Osečku. Tady byla pro sobotu cílová stanice. Příjemná hospůdka na břehu Labe nám nabídla nejen občerstvení, ale i provizorní nocleh v rybářských chatkách či venku. A tak nezbývalo než odložit kola a bágly a začít pít a jíst. Ani sranda nechyběla. Ještě dlouho budeme mít na paměti Prochyho objednávku u servírky s přidaným dotazem, zda není omezená. Myslel časem, samozřejmě. Paní servírka to ovšem dost pravděpodobně nepobrala. Večer pomalu plynul dál, někdo si hojil spáleniny od sluníčka či otlačeniny od sedla, někdo honil Pokémony, někdo růžové slony. V návalu euforie pjezident slavnostně předal Čoudovi nášivku klubu drahelčických cyklistů, čímž ho přijal mezi své poddané. Zkratka příjemná veselá nálada nás neopouštěla. První odpadlíci si šli ustlat chvíli před půlnocí. Prochy do chatky, Ondra na trampolínu a Honza těžko říct kam. Zbytek se začal rozcházet o něco později. Kazach z terasy hospůdky ani neodešel. Jen zaujal vodorovnou polohu, přikryl se ručníkem, který s velkým překvapením našel v batohu a vytuhl. No spíš málem ztuhl zimou, jak nám po ránu vyprávěl. A když mezi řečí zjistil, že i elektrický radiátor na chatce je, začal zase remcat.

Po ranní hygieně jsme se vydali na snídani do Velkého Oseku. Za nedlouho naše kola mohla zamířit dál, a to přes Poděbrady do Nymburku. Nedělní počasí už nebylo úplně pozitivní. Již ráno nás potkala mírná přeháňka. Mraky se sice začaly celkem protrhávat, ale na azuro to nevypadalo. A právě v Nymburce nás chytla bouřka. To nejhorší jsme přečkali schováni pod stromy a už jen v mírném deštíku vyjeli dál. Čas neúprosně ubíhal a my měli v plánu vrátit se do Drahelčic v průběhu odpoledne. V Nymburku nastali komunikační problémy. Zkrátka se kluci lehce pohádali. Mělo se jet do Kerska, což bylo domluveno již předem. Vzhledem k počasí tu proběhly návrhy, jet rovnou směr domov. Suly si ale za obědem ve filmové hájence v Kersku stál tak vehementně, že odjel od ostatních. S hodně hlasitou odezvou se nakonec ostatní stejně vydali za ním. No a cestou do Kerska nás chytla druhá průtrž mračen. A pořádná. To už Suly schytával nepříjemné poznámky ze všech stran. Nejednou zaznělo: "Suly, víš, co tě čeká, jestli bude zavřeno!!!". Po dojezdu do hájenky naštěstí k žádnému fyzickému týrání nedošlo. Otevřeno měli. Promočení až na kost jsme se pustili do oběda. Chvíli trvalo, než se k nám zase vrátil humor. Ale stejně tak, jak odešly chmury na nebi, tak odešly chmury i z nás. A chutný oběd nám v tom také pomohl.

Ve chvíli odjezdu z Kerska bylo počasí na přijatelné úrovni. Zbývalo nám zhruba 35 kilometrů na Černý Most. Pro některé z nás to bylo už celkem nekonečné. Ale přeci jen jsme zbytek cesty do Prahy zvládly bez další újmy či defektu. Přes jednu občerstvovací zastávku v Čelákovicích jsme se vrhli do husté dopravy před příjezdem ke stanici metra. Tady už bylo jasné, že domů dojedeme všichni a v pořádku. Honza se s námi rozloučil už na Čerňáku a vyrazil směrem k domovu. My ostatní jeli metrem na Zličín a odtud, zase už v mírném dešti, až na hřiště v Drahelčicích. S velkou chutí jsme si za cinkotu Jardova startovacího zvonečku dali cílového panáka. Zvládli jsme to. Kamarády v hospodě jsme hned poinformovali o průběhu cyklovýletu a převyprávěli některé historky, kterým jsme se stejně nejvíce smáli zase my. Shodně jsme usoudili, že i přes zlomené nosiče, ztracený spacák, píchlou duši, pár slovních šarvátek či žádného chyceného Pokémona se víkend nad míru vydařil a příští rok pojedeme zas. Hlavně, prosím tě, nic už neříkej!

Helča

Trasa: Česká Třebová - Ústí nad Orlicí - Choceň - Hradec Králové - Pardubice - Kladruby - Kolín - Poděbrady - Nymburk - Kersko - Čelákovice - Černý Most (na Zličín metrem) - Drahelčice (mapa) Účast: Millhouse, Kazach, Helča, Čouda, Suly, Prochy, Ondra, Honza Výškový profil: