Sekce: Výjezdy 2017

Třídenní cyklovýlet z Děčína po Labské cyklostezce - 230 km

28. - 30. 7. 2017 - Na letošní třídenní cyklovýlet jsme vyjeli poprvé bez bab a to ze dvou důvodů. Za prvé s námi nejela tradiční účastnice Helča a za druhé se nám Suly konečně pochlapil. :-) Trasu jsme zvolili po Labské cyklostezce z německého Bad Schandau kam jsme se měli dopravit vlakem.

Sraz pro drahelčáky byl v 7:10 u Čoudy v ulici, Millhouse se připojí v Rudné a Honza bude čekat na Masaryčce. Nebyli bychom to ale my, kdyby náš cyklovýlet nezačal dramaticky. Pjezident Kazach den před výjezdem ladil formu U Drdů a ráno nebyl k probuzení. Zoufalá Monča, která v tu dobu byla už v práci, volala Millhousovi, že se Bára marně snaží Zdendu vzbudit. Výjezd bez Kazacha nemohl Millhouse dopustit, nechal si ho přes Barušku dát k telefonu a několika jadrnými slovy ho probudil. A tak jsme na nučické nádraží dorazili v sestavě Millhouse, Kazach, Čouda, Suly, Prochy a benjamínek Ege. Jelikož byl tradiční "zvoník" Jaroušek na dovolené, zacinkat zvonečkem a popřát šťastnou cestu nám sem přijela paní Sulánská.

Motoráček z Nučic na Smíchovské nádraží z neznámých příčin nabral malé zpoždění a chvíli to vypadalo, že nestihneme přípoj na Hlavní nádraží. Naštěstí se tak nestalo díky hodné paní průvodčí, která zavolala výpravčímu na Smíchov, aby na nás vlak chvilku počkal. Rychlým přesunem jsme se dostali z jednoho nástupiště na druhé, kde na nás vlak opravdu čekal. Natěsnali jsme se s koly do malé chodbičky a přejeli na Hlavní nádraží, z kterého jsme na Masarykovo nádraží přejeli po vlastní ose.

Z Masaryčky jsme odjížděli i s Honzou v 8:48 hodin a chvíli po půl jedenácté již vystupovali v Děčíně. Po "dlouhé" cestě nemohly naše kroky vést jinam než na zahrádku nádražní restaurace. Na rozjezd Ege objednal hořkého Březňáka 14°, čímž nás moc nepotěšil, ba naopak sklidil za tuto volbu od Kazacha velkou kritiku. Mezitím se Prochy vrátil z nádražní haly, kde zjistil, že nejbližší vlak do Bad Schandou pojede až v jednu hodinu. Tak dlouho se nám čekat nechtělo, a tak jsme se rozhodli, že tam vyrazíme na kole. Po lehkém obědě jsme krátce po půl dvanácté opustili děčínskou nádražní restauraci a vydali se po Labské cyklostezce do Německa.

Úchvatnou přírodou Českosaského Švýcarska podél Labe a kolem majestátních pískovcových skal jsme po více jak 20 km dojeli do lázeňského městečka Bad Schandau, kde jsme zakotvili na zahrádce penzionu Goldener Anker. Pivo v nás jenom zasyčelo, ale při ceně 3,50 € jsme si na další raději nechali zajít chuť a zvolili návrat do Čech. Jelikož nikdo z nás u sebe neměl eura, zaplatil vše Prochy kartou. I zpáteční cesta po stejné trase probíhala bez problémů až do chvíle, kdy si Kazach začal libovat, jak se mu to krásně jede, protože vzápětí zjistil že to je tím, že na zádech nemá batoh. Kde ho měl naposledy si samozřejmě nepamatoval (od Bad Schandau jsme ujeli už pár kilometrů), a tak se zděšením spěchal zpět. Naštěstí batoh nezapomněl v penzionu, ale našel ho nedaleko u turistického přístřešku, kde jsme se předtím zastavili na společné focení. S úlevou byl brzy zpátky a mohlo se pokračovat v jízdě až do děčínské restaurace Kocanda, kam jsme přijeli kolem třetí hodiny odpolední. Nezbytnou energii zde doplňoval každý podle chuti - někdo pouze zlatavým mokem, někdo i jídlem a Suly navíc točenou zmrzlinou. V nohách jsme měli téměř padesát kilometrů a do plánovaného cíle cyklokempu Loděnice v Brné za Ústím nad Labem nám zbývalo kolem 30 km.

Kocandu jsme opustili krátce po 16. hodině s tím, že máme dost času a není nutno nikam spěchat. V pohodovém tempu jsme po necelé hodince narazili na občerstvení v Přerově za Těchlovicemi a usoudili, že je nutno opět doplnit tekutiny. Našeho zastavení si však nevšiml Honza a než jsme se s ním telefonicky spojili, byl někde v Ústí. Kiosek vyzdobený letenskými dresy a suvenýry velice potěšil sparťanskou většinu (Millhouse, Suly, Ege a Prochy), sešívky Kazach s Čoudou už z něj takovou radost neměli. Našeho nadšení si všiml i provozovatel stánku a záhy s námi seděl u jednoho stolu. Ač tělesně postižený (bez části pravé ruky), byl to velice pozitivní člověk s velkým smyslem pro humor. Nezapomenutelná byla jeho hláška, když chtěl dát na stranu o stánek opřené Kazachovo kolo: "To je kolo toho slávisty? No ještěže sem na něj nešáh, to by mi asi upadla ruka…" S další várkou vtípků a hlášek bylo brzy jasné, že se zde zdržíme o trochu déle než jsme původně plánovali, navíc když před námi přistála runda rumů jako pozornost podniku. Po příjemném osvěžení, hlavně duševním, jsme se kolem půl sedmé rozloučili a vydali se za Honzou do Ústí, kam nám zbývalo necelých 20 km.

Šineme si to přes Velké Březno, když tu náhle zaslechneme hudbu. Na venkovním parketu restaurace Tivoli se chystala živá produkce. Po krátké debatě bylo rozhodnuto. Telefonicky se opět spojujeme s Honzou a oznamujeme mu, že zůstáváme ve Velkém Březnu, ať se za námi vrátí. Tomu se už vracet nechtělo a rozhodl se pokračovat dál sólo. S vědomím, že ztráty jsou povoleny, jsme jeho rozhodnutí akceptovali a popřáli mu šťastnou cestu a více ho již neviděli. Zasedli jsme ke stolu pod slunečník a pamětníci zavzpomínali na první výjezd před dvěma lety, kdy jsme podobnou akci zažili v cyklokempu Loděnice. Pouze Prochy, zvyklí na spaní v penziónku, byl celý nesvůj z myšlenky, že noc stráví ve spacáku pod širým nebem. S tímto údělem se smířil až na popud Čoudy, který ho nabádal: "Prochy už se netrap a udělej konečně jednou něco, co jsi v životě neudělal."

Živá hudba, která měla původně hrát do jedenácti hodin nakonec končila dlouho po půlnoci a my se dobře bavili. Jako první ztratil ostych Suly, který po několika desítkách Březňáku ovládl taneční parket. Prochy nejvíce zaujal svým nenapodobitelným tanečním stylem "uplav", Ege zase při tanci s pačangou doplatil na svou hantýrku a po nevinné poznámce k jejím lajdákům od ní schytal jednu výchovnou. Millhouse s lískovým proutkem místo kytary ochotně doprovázel bicí s klávesami a Čouda s Kazachem vše s pobavením sledovali většinou zpovzdálí. V přestávkách mezi sériemi jsme si párkrát zazpívali oblíbené chorály (cigi caga, krásná je zem…). Když jsme se po skončení zábavy pomalu začali chystat ke spánku na venkovním krytém parketu, ohlásil nám Kazach, že ve městě spát nebude a zmizel kdesi ve tmě. Zbytečné bylo naše přemlouvání, a tak nám nezbývalo než doufat, že neodjede moc daleko a ráno najde cestu zpět.

Probouzet jsme se začali před osmou hodinou a marně vyhlíželi Kazacha. Ještěže jsou ty mobily, díky nímž nám udal svou polohu - "Jsem u cyklostezky za trnkovým keřem". S jeho orientačním smyslem jsme začali mít o jeho návrat trochu obavy. "OK Zdenoušku, trnkový keř je sice pěkné místo, ale těžko ho asi najdeme. Zkus se podívat, zda náhodou nevidíš pivovarský komín a zda je před tebou nebo za tebou." snažil se Millhouse vypátrat, kde se náš pjezident nachází. "Komín vidím a je za mnou" pravil Kazach. Jelikož my měli pivovar před sebou, dohodli jsme se, aby na nás u cyklostezky počkal, že za chvíli vyrážíme. Než se však Suly stačil sbalit, přijel Zdenda z opačné strany než původně hlásil. "Odkud to jedeš? Vždyť jsi říkal, že je komín za tebou!" zírali jsme nevěřícně. "No když jste mi volali, tak jsem ho měl skutečně za sebou. Byl to prostě úhel pohledu." odvětil v naprostém klidu. Dál to nemělo cenu řešit, všichni víme jak to s jeho orientačním smyslem je a vysvětlovat mu, že se měl otočil po směru jízdy by stejně nemělo smysl. Hlavně, že jsme se našli a mohli společně vyrazit za dalším dobrodružstvím.

Kolem deváté hodiny jsme dojeli do cyklokempu Loděnice v Brné, kde někteří z nás využili sociálního zařízení k ranní hygieně. Posnídat jsme chtěli v místní restauraci, ale v tu dobu byla ještě zavřená, a tak jsme se na radu návštěvníků kempu vydali do blízkého obchodu. S nakoupeným bufetem jsme se posadili na chodník před krámem a spokojeně si mlaskali, když tu Prochy zděšeně povídá: "Ty vole, já u sebe nemám mobil. Zkuste mě někdo prozvonit." Čouda vytočil Prochyho číslo, které již bylo nedostupné. Prochy marně vzpomínal, kde měl mobil naposledy a okamžitě se vydal zpět do kempu s vírou, že mu vypadl někde ve sprchách. Avšak jak se dalo předpokládat, za chvíli byl zpátky s nepořízenou. Dle přísloví "pozdě plakat nad rozlitým mlékem" jsme se snažili Prochymu zvednout náladu a nepříjemnou situaci odlehčit vtipnými narážkami, což zpočátku přijímal s nelibostí, ale postupně se mu přece jen vracel úsměv na rty. Největším dobrákem byl v tomto směru Čouda, jenž mj. prohlásil: "Prochy, když jsem ti včera říkal, abys udělal něco, co jsi v životě nikdy neudělal, nemyslel jsem tím, že si hodíš mobil do Labe".

Po vydatné snídani jsme se vraceli zpět na cyklostezku, a protože již byla restaurace v kempu otevřená, zastavili jsme se ještě na kávičku. Na uctění památky Prochyho ztraceného mobilu jsme si jí dali všichni s rumíčkem. Společně jsme se podělili o dojmy a zážitky z předchozího večera a doufali, že se nám i dnes podaří najít podobné místo, kde se kromě přespání i dobře pobavíme. Millhouse přímo vyslovil přání, že by bylo fajn narazit třeba na nějakou venkovní country zábavu, Ege zase toužil po nějakých pačangách. S tímto jsme se krátce po jedenácté hodině vydali ukrajovat další kilometry z naší plánované trasy. Po včerejších 70 km jsme si na dnešek dali za cíl dojezd k Mělníku, což obnášelo zhruba 90 km.

Slunečné počasí nás přinutilo trošku zkrátit občerstvovací intervaly, a tak jsme po necelé hodince šlapání přibrzdili na jednoho rychlého Kozlíka u přívozu ve Velkých Žernosekách. Příjemně osvěženi jsme poté projeli Litoměřice a zastavili až na oběd v motorestu Nučnice, kde jsme si před dvěma lety dávali vynikající játra na roštu. Od té doby se tu skoro nic nezměnilo, dokonce jsme zasedli skoro na stejné místo, jen játra bohužel neměli. Nicméně nabídka byla i tak pestrá a každý si na svém jídle moc pochutnal. S nacpanými břichy jsme kolem třetí hodiny nasedli na kola a popojeli 10 km do Vědomic, kde jsme si v bistru U Sumečka udělali hodinovou odpolední siestu na vytrávení, při které si někteří i schrupli. Odpočati jsme vyrazili přes Roudnici do Račic, kde jsme se záměrně vyhnuli pískovnám a pořídili pouze společnou fotku u veslařského kanálu. Cesta dál pěkně ubíhala a my se pomalu blížili k Mělníku.

Krátce před šestou hodinou byl opět nejvyšší čas navštívit nějaké občerstvovací zařízení. Kolem cyklostezky jsme už delší dobu žádné nepotkali, a tak jsme v Dolních Beřkovicích zkusili zajet do vesnice, kde jsme po pár metrech objevili restauraci Na Knížecí. Průjezdem jsme se dostali na dvůr s venkovním posezením a spokojeně nasávali vynikající tankové Krušovice. Přestože by se tu sedělo krásně, bylo potřeba popojet a najít příhodnější místo k přespání.

A opět na nás čekala neskutečná náhoda a splnění Millhousova ranního přání. Po necelých třech kilometrech cedule s nápisem "COUNTRY KAPELA MOŠŇÁCI - sobota 28. 7. od 20:00 hodin". Bylo půl osmé a bez diskuze okamžitě rozhodnuto - tady zůstáváme. Příjemná hospůdka U Tajčů s venkovním posezením, grilovačka, Svijanský máz a country kapela - co víc bychom si mohli přát. Usedli jsme k plastovým stolům, od kterých jsme se po chvilce přesunuli blíže ke kapele. Millhouse se vydal zjistit u majitele možnost přespání a jelikož jsme nenároční a postačí nám venkovní přístřešek, dostal kladnou odpověď. S úvodními tóny známých trampských písní jsme se dali do zpěvu a postupně si získávali stále větší oblibu jak u kapely, tak i u pana majitele a jeho rodiny. V přátelské atmosféře jsme zpívali, tančili a díky Millhousovi a vypůjčenému koštěti i hráli s kapelou Mošňáci do ranních hodin. Za naše pěvecké, taneční i hudební umění jsme byli od kapely odměněni jejich neprodejným CD. Další odměnou nám byla od pana majitele zdarma poskytnutá místnost na přespání, kam se kolem druhé hodiny ranní uložili Suly, Ege, Čouda a Prochy. Millhouse s Kazachem se rozhodli spát v krásné letní noci venku pod širákem. Probouzet jsme se začali před osmou hodinou a jaké bylo naše překvapení, když paní domácí začala servírovat talíře s míchanými vajíčky, které večer v žertu na ráno objednal Millhouse. Samozřejmě jsme neodmítli a na oplátku pomohli uklidit stoly a lavice po včerejší zábavě. S velkým poděkováním jsme se rozloučili a před devátou hodinou vyrazili k domovu, kam nám zbývalo asi 70 km.

Projeli jsme Mělník a za Hořínem ve Vrbnu se rozhodovali kudy dál. Buď na Zelčín nebo po Vltavské cyklotrase na Veltrusy. Trasérem se zvolil Prochy a určil směr na Veltrusy, s tím, že v Zelčíně bude stejně ještě zavřeno. Překonali jsme lávku z Vrbna do Zálezlic a podél Vltavy si to šlapapli po polní cestě směrem na Veltrusy až do chvíle, než schytali Suly a Čouda žihadla od vos. Čouda ho dostal do břicha, což nebylo skoro znát :-), ovšem Suly po zásahu do rtu vypadal jako havajský domovník. Hned si to také Prochy od Sulyho vyslechl, že je to jeho vina a kdybychom jeli přes Zelčín, tak žádné žihadlo nedostal. Horší než žihadla však bylo, že jsme více jak 20 km nepotkali žádné občerstvení, respektive všechna byla zavřená. Vyprahlí jsme dojeli až na zámek ve Veltrusech, kde jsme museli vzít za vděk alespoň neperlivé Dobré vodě, kterou zde prodávali v pokladně a kterou s velkým odporem vypil dokonce i Kazach. A tak první pivko jsme si s chutí dali až v Krušovické tankovně v Kralupech po více jak třiceti ujetých kilometrech.

Z Kralup jsme se vydali podél Vltavy až do Máslovic, kde jsme u přívozu opustili Vltavskou cyklostezku a do Klecánek pokračovali po červené turistické značce podél řeky. Ač to bylo místy o držku, jízdu po uzounké pěšince sotva metr od řeky jsme si náramně užili a bez újmy dorazili k přívozu. Čekání na přívozníka jsme si zpříjemnili studeným Gambrinusem a pomalu začali přemýšlet o obědu. Údolím kolem Únětického potoka jsme se dostali až do Únětického pivovaru, ale tam bylo narváno k prasknutí a oběda bychom se asi jen tak nedočkali. Popojeli jsme proto do Černého Vola do restaurace Ve Mlejně, kde zase pro změnu nevařili, ale ochotně nám doporučili restauraci Statenka ve Statenicích. Výběr jídel zde neměli příliš široký, ale protože nás čekal nejnáročnější úsek celého cyklovýjezdu, bylo nutné se na něj náležitě posilnit, a tak kdo chtěl, tak si nakonec vybral.

Nepříjemné stoupání ze Statenic do Středokluk jsme kupodivu zvládli bez větších potíží a kolem půl páté dorazili na Hájek. Prochy se po prvním pivu rozhodl pro odjezd domů, my však nechtěli kulhat a zdrželi se o chvilku déle. Do Drahelčic jsme tak přijeli v pěti za cinkotu zvonků a houkání sirény v šest hodin a zavítali oslavit šťastný návrat do hostince U Drdů. Postupně jsme se rozjížděli do svých domovů, až zůstal pouze Kazach s Millhousem. Důvod byl jasný - co by to bylo za cyklovýjezd, kdybychom nezmokli. A tak zde ochotně čekali na blížící se průtrž mračen, po níž mohli s klidným svědomím prohlásit výjezd za ukončený.

Bilance byla úchvatná: 230 km, 0 hádek, 0 defektů, 0 pádů, 15 návštěv restauračních zařízení, košnáct piv, 2 žihadla, ztracený Honza a telefon. Takže bajk na Labské cyklostezce zase za rok.

Millhouse

Trasa: Děčín - Hřensko - Bad Schandau - Hřensko - Děčín - Velké Březno - Ústí nad Labem - Litoměřice - Roudnice - Mělník - Kralupy - Klecany - Roztoky - Statenice - Jeneč - Drahelčice (mapa) Účast: Millhouse, Kazach, Suly, Čouda , Ege, Prochy, Honza Výškový profil: